nabídkový katalog malých produkcí, které můžete pozvat k sobě do bytu

ohromné maličkosti až do domu

Věnováno Ctiboru Turbovi, který chtěl – po zkušenostech z Francie – v Čechách zavést tradici „domácího divadla“ už v první polovině 90. let minulého století.

SAD Tyto produkce doporučuje časopis Svět a divadlo

 

JARNÍ NOVINA NA TĚCHTO STRÁNKÁCH: PETR VYDRA. / V KAŽDÉM ROČNÍM OBDOBÍ SE HODI OHROMNÉ MALIČKOSTI AŽ DO DOMU. VÍCE INFORMACÍ NAJDETE NA VLNÁCH ČESKÉHO ROZHLASU ZDE I ČESKÉ TELEVIZE S DATEM 27.3.2019 ZDE A S DATEM 11.5.2017 ZDE

CO JE CO

PETR VYDRA

Unplugged

Čtení a povídání (si). Autor – stand up komik – tentokrát vystupuje s texty, které má napsané, tedy čte je, což ovšem nevylučuje přiznané odbočky.  Jedná se o čtení z literatury různého druhu: z povídek, reportáží, soudniček, fejetonů, ale i z různých skic a malých her. Některé situace může autor s účastníky rozvíjet.

Vhodný počet posluchačů je 2 a více. Nehodí se pro děti, protože by z toho nic neměly.

Produkce trvá cca hodinu.

Protože se předpokládá čtení v domácnosti, tedy salonní, půjde o unppluged, tedy o produkci bez ozvučení.

Cena bez cestovních nákladů: 5000,- Kč. Autor považuje za výchozí bod, kde jsou cestovní náklady nulové, Prahu.

Dohodnout se lze prostřednictvím e-mailu: petrvydra@seznam.cz nebo zprávy na Facebooku: https://www.facebook.com/petr.vydra.33

 

PETR VYDRA: VE VLAKU

Do vlaku na jedné malé zastávce – byl to shodou okolností Mostek… To byla shoda okolností, která s ničím dalším nesouvisela, takže bychom ji mohli pominout, nebo ji nenazývat shodou okolností. Zkrátka jen tak pro zajímavost to byl Mostek. Pokud teda někomu Mostek přijde zajímavej… Tak řekněme pro tu konkrétnost to byl Mostek, abychom celé vyprávění nějak místně zasadili. V zastávce Mostek za velkého spěchu - ale ten spěch taky s ničím nesouvisí, to se prostě stává, že někdo spěchá – nastoupil pan Jarý.

Na příští zastávce, což je Borovnička – to souvisí s tím Mostkem, protože další zastávka za Mostkem je právě Borovnička – přistoupila paní Honsová. To, že přistoupila, říkáme, protože na scéně už jednu postavu máme. Tedy na sedadle ve vlaku. Neškodí si připomenout, že je to pan Jarý. Jak taky zapomenout na pana Jarého, který se rozvaluje na své sedačce, funí, jak musel rychle nastoupit, hladí si vousy, protože to dělává, když chce zakrýt rozpaky. Říká si jen tak v duchu, proč vlastně všechno odkládá na poslední chvíli a pak musí spěchat. Při práci je to většinou proto, že se zná a ví, že by se ve svém úkolu jinak dlouho a z větší části zbytečně nimral. Pan Jarý je zkrátka člověk termínu. Takže když se termín přiblíží, spěchá, neboť tomu dal předtím čas. Zní to protismyslně, ale vlastně to má logiku, dal tomu čas a ne výkon, takže naprázdno odevzdaný čas nyní nemá a musí se o to více snažit. Teď si má za zlé, že tuhle pracovní zvyklost přenesl i do svého vypravování se na vlak. Musí příště vyrazit včas, nebude tak zpocen a zadýchán.

Paní Honsová zas naopak přistupuje rozvážlivě. Ke všemu. I do vlaku. A pan Jarý ji zaznamenává. Málem ji nechá projít kolem svého sedadla, jak on tak všechno nechává na poslední chvíli, ale pak se v něm něco zmobilizuje… co kdyby ji znal, a rychle ji osloví, dlužno dodat, že srdečně: „Ahoj.“

Paní Honsové zasvítilo v očích. Je ráda, že nepojede sama, když tu potkala známého. Paní Honsová tedy praví: „Ahoj, jak se máš?“

„Ale… ani se neptej,“ odpoví jí pan Jarý a je rád, že se konverzace úspěšně rozvinula.

„Já se neptám, je mi to jasný. Strašný, viď?“ odvětila účastně paní Honsová.

„Hrozný,“ jako by ji chtěl ještě trumfnout pan Jarý. A pak jí oplatil otázkou: „A co ty?“

„Děsný,“ řekla paní Honsová: „Ale už je to lepší.“

„Já už taky lepší, i kdy pořád hrozný…,“ řekl Jarý a dodal: „Už je to aspoň za náma.“

„No jo, tak hlavně, že je to pryč,“ přisvědčuje paní Honsová.

„Ale bylo to… už jsem toho měl fakt dost,“ řekl Jarý.

„A je to pryč,“ připomněla mu povzbudivě paní Honsová.

„No jo, dávno. A řeknu ti, zaplať pámbu za to,“ říká Jarý.

„Tak tak, zaplať pámbu,“ dodává paní Honsová.

„A ty?“ zeptal se Jarý.

„Ani se neptej. Škoda mluvit. Mám to furt,“ řekla paní Honsová.

„Tak to je špatný,“ řekl soucitně pan Jarý. „Ale ty se držíš. Vypadáš, že bych neřek.“

„To já jen tak,“ řekla paní Honsová: „Co by mi to taky bylo platný…?“

„Nic,“ přisvědčil pan Jarý. „A to říkám pořád, není to nic platný. A když se nedá nic dělat, tak holt musíš zatnout zuby. A jak znám tebe, tak zatneš zuby, protože víš, že co se dá taky dělat jinýho. Nic.“

„Vůbec nic,“ přisvědčila paní Honsová.

„Protože ti stejně nikdo nerozumí,“ navázal pan Jarý: „To prostě musíš sama. Mluvit o tom by ti bylo k ničemu, to jenom jitříš rány.“

„Ale ty vypadáš v pohodě,“ převedla paní Honsová řeč zpátky na svého spolucestujícího.

„No jo, zlepšilo se to. Člověk si říká, když je to takhle, jestli náhodou zase něco nepřijde,“ povzdech si pan Jarý.

„Jen to nepřivolávej, jen to nepřivolávej!“ skoro vykřikla paní Honsová.

„To ne, nepřivolávám, ne, ono úplně stačí, jak to je, ještě něco přivolávat. Člověk má bejt rád za to, co má,“ moudře rozkládal Jarý.

„A to já jsem ráda za to, co mám, i když bych se s tím docela ráda rozloučila. Ale to holt nejde.“

„Bohužel ne,“ přisvědčil jí pan Jarý: „To si člověk musí vyžrat a říkám bohužel; to prostě nejde na nikoho hodit.“

„A na koho taky,“ řekla paní Honsová téměř jako výčitku. „On toho má dneska každej dost svýho. Co pro tebe taky někdo udělá, když nemusí. Dneska si každej hledí svýho a já si někdy říkám, jestli to není lepší. Ale jen někdy. Protože jindy si zas říkám… ale co, na to je škoda slov,“ uzavřela.

„A to já pořád říkám – na to je škoda slov. Člověk ztratí slovo semhle a slovo támhle…“ řekl pan Jarý.

Paní Honsová dokončila: „…a pak zůstane stát s otevřenou pusou a zbudou mu tak leda oči pro pláč.“

„Tak to je přesný, to je přesný, oči pro pláč,“ řekl pan Jarý.

„A nic, já tady stejně vystupuju,“ řekla paní, protože vlak už vjížděl do Libštátu.

„Už tady?“ otázal se pan Jarý.

„Tady ještě ne, až to zastaví.“

„To já vím, že až to zastaví, ale divím se, že tady. Ty už tu zase teda bydlíš?“

„Ne, nikdy jsem tady ještě nebyla. Jedu sem na návštěvu.“

„No jo jo jo,“ pokýval pan Jarý hlavou: „Člověk holt jednou přijde na to, kam patří, najde, jak se říká, svoje kořeny.“

„To já doufám, že najdu,“ řekla paní, ale neměla čas se nad tím zamyslet, natož zasnít.

„Bodejť by ne, bodejť by ne, stačí mě se na tebe podívat a vím,“ řekl pan Jarý.

Paní Honsové to skoro zalichotilo. Byla to přesně taková ta věta, kterou potřebujete slyšet. Věděla, že po zbytek dne bude mít hned lepší náladu. Jak však chtěla vše stihnout zavčasu, protože byla takový typ, co na věci začne pracovat hned, tak raději okamžitě přešla k loučení, tedy k jakémusi avízu, které mu předcházelo: „Tak vono to staví.“

Krajina za oknem byla vskutku čím dál pomalejší a podivil se tomu i pan Jarý. Pan Jarý mimochodem patří k lidem, kteří si představují, že vlak stojí a jede krajina. Tuhle poetickou a zvláštní myšlenku však zaplašil a nahlas řekl: „Moc rád jsem tě viděl.“ Uvědomil si, že během celého setkání pookřál, jako když se potkáte s někým a to setkání vám připomene vaše mládí a čas, kdy vám patřil svět. „A po takový době. Bylo fajn si popovídat, protože dneska už s tebou nikdo neztratí řeč,“ dal průchod svým přátelským citům pan Jarý.

Paní Honsová vystoupila a on se za ní ještě jednou podíval, jak přechází kolem vlaku a mizí v nádražní hale a říkal si: „Kdo to jen je, ta ženská, vodkaď ji znám? Kdybych si vzpomněl na jméno, tak se chytím.“

Ona vstupovala do nádražní haly a říkala si: „Co to bylo za chlapa? Je mi povědomej. Každopádně vyzrál za tu dobu, co jsem ho neviděla. Jo, je to Vacík, Karel Vacík. No, dneska je z něj úplně jinej člověk.“

                                                                                                                 vyšlo v časopisu Svět a divadlo 1/2018